Rogaining 2013 – Křivoklátsko

Publikováno v rubrice Nezařazené dne 13. 8. 2013, autor honzatko – 1 komentář

Letošní rogaining začal jednoho krásného dne na začátku března, kdy mi přišel e-mail od Ivoshe, a byl to takový ten e-mail, kterému nadšeně svítila očička:

http://www.rogaining2013.cz
A zase v noci! Můžu s tebou počítat?
Ivoš

No tak určitě :-)

Přípravná fáze proběhla bez větších překvapení, pokud nepočítám svinsky dlouhou zimu (sněžilo ještě druhý dubnový týden o Velikonocích), následnou lenost a / nebo nedostatek času způsobený služebkami, změnou práce a tak vůbec. Takže původní plán přípravy – začít chodit pravidelně běhat, abych se dostal na loňskou kondici, a udělat si cyklovýlet za účelem rekognoskace terénu – se záhy smrskl na jednu ufuněnou cyklovyjížďku z Brodu do Chotěboře a zpátky (byl tam orienťák) a asi tak čtyři výběhy do Krčáku, většinou v děsným vedru a s mizerným výsledkem. Skoro bych řekl, že výlet s Lochneskou do Vranova nad Dyjí v půli června, kdy jsme (opět v děsným vedru) nachodili přes den 35 kilometrů, byla nakonec nejintenzivnější složka přípravy :-)

Ivosh, aby to nebylo tak jednoduché, zamířil zase na začátku června do Californie, návrat týden před závodem. Doporučoval jsem mu na dálku přes Janu a Lenku, aby si pak ten jet lag opečovával, bude se nám v noci hodit. Reakce nepřišla, asi se to ztratilo v překladu.

Týden před závodem jsem začal s technickou přípravou – večerní změkčování chodidel (olivovou Indulonou), intenzivní hydratace organismu (vodou) a pravidelné delší spaní (což „překvapivě“ nedopadlo). Ivoshe na dálku navádím k témuž – a zapomněl jsem na doplňování hořčíku, což se mi během závodu projeví, ale k tomu se ještě dostaneme. Co se týče vybavení, kupuju klasickou sestavu – magnéziovou kapsli, energetickou kaspli, tablety na výrobu ionťáku, rohlíky a ďábelské toasty, a po zkušenosti z loňska, kdy jsem běžel skoro tři hodiny jen ve spodkách, protože kraťasy se mi po hodině a půl zapařily, ještě krátké běhací legíny.

Pátek večer, Ivosh doráží před devátou. Kontrolujeme si vzájemně připravenost – buzolu Ivosh nesehnal, a to prý prolezl celé OC Chodov! Lovím svoji starou, co už je spíš jen konzultační kompas – a že jako dobrý. No tak jo. A na mazání nohou apod se taky vykašlal – inu, kdo chce kam…

V sobotu se budím před půl devátou, letmým pohledem do obýváku zjistím, že Ivosh ještě chrní! Tiše závidím a říkám si, že to není jen tak samo sebou… a taky že ne – prý se vzbudil ve tři, byl do šesti vzhůru a pak zase usnul. A je po závisti. Snídáme, dobalujeme, Ivosh kreslí plánek houpačky a já se pokouším studovat mapu, abych měl fóra na plánování. Dospívám k rozhodnutí, že Berounku nejspíš nepřelezem, a že to bude kopcovatější než loni. K obědu si dělám kuře v sýrové omáčce a těstovky, Ivosh konstatuje, že to jsem měl loni taky, a bylo mi pak těžko… No to je možný, ale to jsem si dával „malou večeři“ v půl čtvrté odpoledne – a bylo děsný vedro. Dneska bude spíš lejt – Aladin a Medard dokonvergovali k cca dvěma hodinám deště mezi jednou a třetí ráno.

V půl jedné vyrážíme po Jižní spojce – Barrandov, D5, Beroun a vzhůru do kopců! V „parkovací louce“ nad fotbalovým hřištěm v Broumech jsou vyjeté hluboké koleje, Tiguan přes ně poskakuje jak splašenej :-) Na hřišti postavíme stan, u registrace vyfasujeme čipy, trika, potvrzení o zaplacení – a „prémiový balíček“ za brzkou registraci – dva malé power bary, dvě dávky energetického gelu (doporučení na sáčku: dávejte si jeden každých 45-60 minut :-) a několik pytlíků s práškem na ionťák. Kořist půlíme. Dáváme si krátkého šlofíka a po třetí nám plombují čipy. Necháváme se od kohosi vyfotit, aby se dalo poslat hlášení – nakonec to shrnu krátkům status reportem:

Odpočítávání začalo. Já mám rýmu. Ivosh má jet lag. Nemáme jetpac. Bude pršet. Konec hlášení!

1025736_10200884544509815_1198211131_o

Petr Nýč na facebooku za chvilku škodolibě potvrzuje, že se skutečně neúčastní. Stejně má volej v botičkách…
Další hlášení už neposkytuju, místní edge je… na hraně použitelnosti (nomen omen!). Zato furt běhám na záchod – to je ta blbá hydratace :-)

Nekonečné odpoledne se konečně zlomilo přes čtvrtou hodinu, fasujeme mapy — sakra mejdlo, to není mapa, to je plachta na jachtu! Nevěřícně zíráme na papír velikosti A2 … tohle bude stát za to! Po deseti minutách se shodujeme, že uděláme levý dolní roh – kontroly tam jsou nejhustší. Krátce jsem si hrál i s myšlenkou výletu na Křivoklát, ale prvotní odhad trasy byl přes 60 kilometrů bez možnosti zkratek – nemluvě o nutnosti závěrečného stoupání od Berounky. Děkuji, ne, děkuji!

Příštích dvacet minut provádím intenzivní prohledávání do hloubky, vymýšlím trasu předběžně odhadnutou na 63 kilometrů s možným výsledkem až 1220 bodů a jsem se sebou spokojenej. Ach, ta moje naivita! Porovnávám si plán s Ivoshem, odsouhlasíme si „moji“ variantu (je to o 110 bodů víc, než vymyslel Ivosh) a jdeme dopočítávat kilometry a promýšlet postup. Ivosh po chvilce hlásí, že mu to „taky vychází lehce přes šedesát, plus minus deset procent“ a já mezi tím vylepším jeden postup a sežeru jeden a kus rohlíku.

Je za deset šest, pouštím GPSku pro záznam a ukládám ji do batohu, přeřizuju hodinky o 10 minut dopředu a jdeme na start! Lehké rozcvičení a slovo stavitele: „Orientujte se radši podle tvaru terénu, cest je v realitě podstatně víc, než v mapě!“ No samozřejmě. A pak už odpočítávání a jdeme na to! Hodiny ukazují sobotu 29. června 2013, 18:00:00 SELČ.

Jako asi dost dalších dvojic míříme nejdřív na kontrolu 32, skála – východní pata, vzdušnou čarou něco přes kilometr, postup po silničce z vesnice, do mírného kopce. Klušeme a dostáváme se do čela pelotonu, kde vydržíme, i když pak přejdeme do rychlého kroku. V lese u skály jsme jako druzí, ale razíme jako první – pár před námi se rozpadl a jeden borec si to zamířil podél skály na západ. Našli nám ji hezky :-) Další postup byl předem domluvený, já se jen lehce nechám zmást přebytkem cest, ale Ivosh to rozklíčuje bravurně – a klušeme na 44ku. Podle plánu přebíháme potok, ale paseka nikde – a domy taky ne. Inu, první zádrhel – zřejmě jsme minuli odbočku doprava, byť marně vzpomínáme, kde by mohla být. Takže pokračujem po silničce, zacházka zamrzí, ale nebudeme se tím rozčilovat. A jsme na „správné“ křižovatce – a jdeme první stoupání, Ivosh šlape jakoby se nechumelilo, já za ním funím a tiše si nadávám, do čeho jsem se to zase navezl :-) Kontrola na vrcholku kopce je bezproblémová (aby taky ne, za mizerných 40 bodů!) a já velím sestup terénem, ušetříme nějakých 200 metrů – a z prudkého kopce bychom stejně neběželi…

Následující asi tři a půl kilometru vesměs klušeme (pokud to zrovna není spíš do kopce) po lesní silničce, potkáme pár cyklistů v protisměru a děláme blbé vtípky na téma zabavení bicyklů, nějak si člověk konec koncův morálku udržovat musí, pak šlapeme do kopce, přecházíme přes vrcholek a konečně přicházíme do sedla. Orazit 36, nezapomenout na pitný režim a vzhůro dolů po ne zrovna dvakrát pohodlné lesní cestě (vyjeté koleje, bahno, po stranách a ve výši hlavy stromky a větve). Krátký sestup terénem na asfaltku – a už si užíváme výklus do údolí Zbirožského potoka, při plném vědomí, že ten sestup draze zaplatíme. A taky že jo. Vpravo zanecháváme Skryjská jezírka, v rámci možností svižná chůze po silničce, a když se začne uhýbat příliš vpravo, chtě-nechtě strmě klesáme k malému potůčku, abychom se vydali do – no, prakticky kolmé stěny. Popadnu dva klacky jako hole, prvních třicet výškovýh metrů jsem vpředu, ale pak mne Ivosh předjíždí a já už zase funím a brblám…

Nakonec jsem nahoře, Ivosh brázdí úbočí srázu asi 100 metrů přede mnou a já si všímám, že leze na špatný „vrcholek“ – sedí nejen terén, ale i hranice CHKO… volám na něj, ale neslyší, až když jsem úplně pod ním… aspoň si udělám malinkatý náskok :-) „Skutečná“ kontrola 83 je asi o dvě stě metrů dál a je kolem ní docela provoz… Mimochodem, za tohle jen osmdesát bodů, styďte se, páni organizátoři! :-) Sbíháme z kopce za dvojicí závodnic, následně je i předbíháme, bohužel (jak si vzápětí uvědomíme) poněkud moc na sever… takže otočka a rozhodujeme se, že spadneme údolíčkem k potoku. „Menší zásek“ uprostřed sestupu – v úžlabině nad potůčkem, který stéká do toho „velkého“; Ivosh vyráží po pravém břehu křovím, já si najdu na levém pěšinku mezi kopřivami … a obratem vidím, že Ivosh neprojde. Volám na něj, nějak se vymotává, prolejzá křovím na druhé straně – a jsme dole u potoka, nebo spíš v potoce. Avizovaná cesta jaksi nikde — stěží se propleteme nízkým křovím a přes několik miniostrůvků přeskáčeme na druhou stranu. Jak asi bude vypadat údolíčko se skalním srázem, kde cesta v mapě zakreslená není, si už umíme představit. Děkuji, ne, děkuji :-) Volíme taktický přesun po louce, sice to znamená stoupání a pak útok na kontrolu zeshora, ale podél toho potoka bychom to šli věčně… Cestou baštím rohlík, Ivosh si dává banán – a opět drobně zaváhám s mapou, ach jo :) , naštěstí Ivosh se nenechává mými výmysly zmást.

Vyfuníme přes malou loučku a mez nahoru a ukazuje se, že jsme udělali dobře. Louka je pokosená a suchá, jde se celkem slušně a přiměřeně svižně a navíc zdáli vidíme, odkud se líhnou další dvojice… Varují nás, že ten sráz je drsný. Je asi půl deváté, světla ještě hromada, když se spouštíme z pěšinky nad převisem kolmo dolů, Ivosh zprava, já zleva — a záhy nalézám kýžený lampionek č. 65 a znovu velebím prozřetelnost; výstup z údolí nic moc a dole kolem potoka vysoká tráva a zřejmě i kopřivová džungle (byť předpokládám, že teď už tam bude vyšlapaná alespoň malá cestička… :-) Vracíme se „mou stranou“ nahoru do kolmého svahu, Ivosh nechápe, kudy jsem to slezl… a jsme nahoře, kousek po cestě, prolézt křovím a pak přímo přes louku na křižovatku silnic, vyhodnotím ohradníky a krávy jako průchozí a jdeme. Cestou si dám šlupku při přelejzání – voděvzorný povrch mapy zjevně vodí nejen vodu…

Kousek po asfaltce kolem vysokého pole, kterým se potřebujeme dostat… jestli tam ta polní cesta nebude, bude to ještě legrace! Naštěstí pole za horizontem končí a náznaky cesty tam jsou… klasický úvoz, místy koleje od traktoru, místy křoví ale jít se dá v pohodě… takže těsně před půl desátou razíme v hustníčku kousek za kapličkou 39ku a já se v duchu směju své naivitě, podle které se právě blížíme k jihozápadní „otočce“ na devadesátibodovém vrcholku… V jedenáct, když to fakt půjde.

Pokračujem lesní cestou, v naději, že za lesem bude louka a my si to střihneme hezky napříč… začíná se šeřit. Pod lesem je pole, takže půjdeme přes vesnici… z kopce velím do běhu a z hrůzou zjišťuju, že mě bolí svaly na stehnech zepředu či co… ani jsem nevěděl, že tam něco mám! Zatnu zuby a klušu, to musím rozběhat. Do kroku přecházíme až ve vesnici, kontrolujem mapu a narážíme na loučící se svatebčany… Zavelím doplnění vody – napijeme se do zásoby, předáváme PETky a a se svatebčany probereme podstatu závodu (docela se diví :-) Poučenější z nich odborně nabízí termín „slepá mapa“, he he.

A pokračujem po silničce svižným krokem, pak po polní cestě … a na kraji lesa lovíme baterky. Dohledávání není ideální, les není dvakrát průchozí a necháváme se zmást „falešným kopečkem“, ale žádná velká ztráta to není a ze sedla se rychle vyškrábeme na ten „správný“ vrcholek. Cvakáme kontrolu 55, převlékám se (bacha na buzolu! :-) a dávám si magnéziovou kapsli, abych zaplašil křeče. Pomáhá.

Přesun na další kontrolu naplánujem jednoduše, zpět na cestu a dolů do vesnice. Chceme klusat, ale moc to nejde, cesta je špatná a navíc začíná být mokro. Podezíráme rosu, ale ve skutečnosti začíná pršet až lejt… To ta slibovaná fronta přišla brzo :-( Ve vesnici už leje jako z konve, zatínáme zuby a nasazujeme protidešťovou výzbroj… a ztratíme pozornost a vyrazíme po špatné silnici! Klušu z kopce celý natěšený, až přicházím na křižovatku a je mi jasné, že je zle…
Ivosh dojde za dvě minuty a mé podezření potvrzuje. Zašli jsme si „jen“ asi kilák, nicméně daní za tu zacházku je přesun přes mokrou louku! No nazdar… nastává očekávané obávané promáčení bot… a to je (sice „teprve“ ale „už!“) půl dvanácté… přelejzáme svinsky zarostlou mokrou mez, abychom se dostali na cestu, a postupujeme lesem po úbočí kopce s naší letošní jedinou „devadesátkou“; na kolmý výstup nemáme náladu – a kdoví, kde bychom skončili, cesta to jistí… taky přestává pršet, což rozhodně pomůže náladě i morálce.

Nakonec je stoupání relativně pohodové, až na konec (zcela v rozporu s avizovnými vrstevnicemi) — a těsně před půlnocí kontrolu nalézám mezi skalkami, tentokrát zafungovalo moje umění azimutu, Ivosh vyrážel intuitivně skoro druhým směrem… Přivolávám ho, razíme č. 94 a škrabu se s brbláním nahoru, Ivosh jde zpět po své cestě, protože někde ztratil buzolu – to už tu, prosím, jednou bylo :-) S ohledem na podivnost terénu, fakt, že busola byla stejně mizerná a tentokrát máme ještě jednu, odvolávám pátrání a pokračujem z kopce. Dávám si energetickou kapsli, dolaďujeme „zkrácenou variantu č. 1″ (pořád ještě přehnaně optimistická), shodneme se, že dolů to vezmeme po cestičkách a jde se, za chvilku jsme na silnici a klusáme z kopce do vesnice. Pod lampou Ivosh lepí puchýř a já pomalu pokračuju… Ivosh mne za chvilku dobíhá a běžíme dál. Za vesnicí děsně fouká, doběhnu do zatáčky a jak začne silnice trochu stoupat, přecházím do svižného kroku.

Následující asi dva kilometry proběhnou bez zásadnějších událostí, pokud tedy pominu fakt, že to je za vesnicí zase do nehezkého kopce. Odbočka doprava po další lesní asfaltce, stoupání se podstatně zmírňuje a pomalu vyhlížíme rozcestí, z nejž odbočíme k 74ce – dohledávka nos, posed. Dolaďujem postup – po lesní cestě, pohlídat si odbočku doprava a pak nad cestou po vrstevnici. Jojo, zlatý voči… Odbočka doprava je taková „svá“ a horní cesta brzy mizí… plácáme se v polovysoké mokré trávě, podle mne už jsme až moc daleko… nicméně Ivosh navrhuje „ještě kousek“. Zaměřuju Richtrovo světelné dělo… bomba, vidím posed, asi 150 metrů před námi. Cvakáme a po něčem, co vypadá jako cesta, se vracíme zpět na asfaltku… Sice se to stáčí trochu zpět, ale aspoň kousek ušetříme. Jen kdyby to nebylo takové mokré… a zase po asfaltce na „příští velkou křižovatku“. A tam nastává druhé zmatení! Ať počítáme cesty jak počítáme, to, co by mělo být asfaltka, se tváří jako „trochu lepší“ dvoukolejná lesní… málem se neshodneme, odkud jsme přišli :) Busola toho moc nerozřeší, tak vyrážíme po „dvoukolejce“ a já si počítám čas. Když už mám pocit, že bychom tam měli být, vyrazí Ivosh s novou teorií, kde jsme – a s ohledem na sklon terénu  a azimut mu to odsouhlasím – takže vzhůru do kopce na tu „správnou“ cestu! V mapě záhy odhaluju, kde vznikl problém – „první“ odbočka zleva není na křižovatce, ale až dvě stě metrů za ní! Taky jsme si toho mohli všimnout už nahoře… Svítím dělem a mířím napůl intuitivně, napůl za busolou – až v dálce probleskne bílá zeď, trefili jsme se přesně! Na tu bídu dobrý… razíme 47 u plotu, zpět na cestu… a potvrdit si, jak to bylo s těmi křižovatkami… tolik první z „trojbloku laciných kontrol!“

Na druhou (53 v jeskyni pod skálou) jdeme svižnou chůzí střídanou s lehkým poklusem, mapu hlídám jako zuřivý – a tentokrát se trefujeme v pohodě, zpomalí nás jen terén. A pak na šedesát čtyřku na vrcholku – zlatý hřeb nejúspěšnější hodiny… je půl třetí ráno a naše smělé plány berou více a více za své, pořád si ještě hrajeme s myšlenkou přibrat čísla 46 a 38, ale je to spíš už jen zbožné přání, i když opatrně připouštím, že by se „mohla vypustit 31″ a z kopce nad Kublovem pokračovat rovnou do cíle… plánování a relativně příznivý terén vyvolají zbytky energie a asi 300 metrů v kuse docela běžíme… a dalších 300 vyklusáváme. Zprava přijde průsek, já ve svém optimismu velím stoupat kolmo, vypadá to schůdně a pohodově. Ivosh je opatrnější, a evidentně ví proč. Dva klacky jako hole a štrachám se po klouzavém úbočí nahoru, pomaleji a pomaleji, až se octneme… v sedle. Ivosh konstatuje, že to říkal, no jo no… zabočíme doprava a kolem ostnatého roští si hledáme cestu na ten „pravý“ vrchol, zabereme tím skoro 10 minut, což je čára přes rozpočet :-) Konečně se blížíme, potkáváme jinou partu, co nás varuje před „fakt hnusným srázem“ od severozápadu. Tam se tedy nechystáme… :-) Razíme kontrolu, velím k sestupu a mířím si to „napřímo“, Ivosh opatrnějc doprava, až ho ztratím z dohledu… dobíhá mne pak na cestě a klušeme, blíží se třetí ráno.

Na dvaasedmdesátku to bereme podél potoka, Ivosh zvažuje i variantu nablížit se od silničky podél potoka, ale od pohledu to nevypadá, že by pak poastup terénem byl kratší… Prodíráme se mokrou trávou, po drnovaté louce pod elektrickým vedením (vzpomínám na podmáčené louky nahoře na Flájích s Vláďou…), jsme na pevné cestě a noříme se opět do lesa. Poslední kousek zase vypadá nekonečně… zabředáváme v zátočině, co se zdá jako přítok, ale je to jen velký meandr… a jsme u kontroly! Je půl čtvrté. Skáčeme přes potok, razíme, skok zpět a podél přítoku pokračujeme na cestu. Do konce dvě dvacet, budeme rádi, když dáme Kublov a jedenatřicítku. Odkýváme si postup a vyrážíme tak svižně, jak to jenom jde… malá silnička se připojuje ke větší, zprava přijde druhá menší, pak kolmo doprava do kopce, a za chvilku je tu odbočka vlevo… To jsme zvládli rychle, říkám si… a když po dalších patnácti minutách přicházíme do zatáčky, v duchu jásám, jak jsme hezky zabrali… omyl, spletl jsem si cestu v mapě, jsme teprve v půlce a ještě té „severnější“ spojky! Pokračujeme svižně dál, začíná pomalu svítat, vypínám baterku. Jak je pod mrakem, byla tma podstatně déle…

Za hlavní silnicí opět klušeme, všeho všudy tři sta metrů, ale i to je dobrý. Zdánlivě máme půl hodiny rezervy, ale to známe… V Kublově likviduju gel a radím Ivoshovi, aby udělal totéž… je půl páté ráno. Procházíme vesnicí a začínáme stoupat, nacházím klacky a táhnu vzhůru, Ivosh toho má dost. Hecuju ho, jak se dá, a jsme v sedle. Svižníme dál – a opět volíme „spodnější“ cestu! To je dneska teprve… ehm, radši nepočítat. Tak zase kolmo do kopce, zase se trefujeme skoro přesně… je za deset pět. A dolů! Ivosh nejprve velí „zpět, kudy jsme přišli“, ale jenco si udělám trochu náskok, mění názor a souhlasí s mým původním návrhem, že spadneme po hřbětě… Na sestupu dnes poprvé cítím, že kolena toho mají dost. Volíme směr k silnici, vedu a velím svižnit, vychází mi ty počty všelijak… zvlášť pokud nebude rozumný postup do cíle. Chvilkami opět klušeme, jsme na silnici, vlevo pole… první odbočka nic moc, druhá podél potoka vypadá, že by šla… Tak hop! Křižovatka, nalevo je hezké nízké kukuřičné pole a v něm koleje — to půjde, tudy to vemem zpět! Tomu říkám klika! :-) Teď ještě tu kontrolu … kousek lesem, přes paseku nahoru… vychozená cestička nás vede ke skalce, teď jen, jestli je na ní kontrola – máme jeden pokus, to je vše. Co si asi myslely dvojice, co nás před deseti minutami míjeli cestou do cíle? :-) Kontrola tam je, razíme za pět půl šesté! Jestlipak bude někdo razit později?

Ven z lesa, po asfaltce k silničce, poklusáváme, a šup do kukuřice! Běží se krásně (pokud pominu, že Ivosh toho má plné kecky a musím ho furt hecovat), a když v půlce pole zahlídnu rybníček a úvoz křovím, vím, že máme vyhráno a jsem ochoten slevit na tempu. Docházíme do vesnice, bodově je to bída, ale máme ze sebe radost. Těch pár kufrů cestou bylo v toleranci, všechny kontroly, na které jsme šli, jsme našli, nepřišla žádná vyložená krize, narozdíl od minule ani ranní depka… velím ještě, že do cíle doběhneme, Ivosh tak trochu souhlasí, to ještě, chudák, netuší, že hodlám sprintovat ze všech sil :-)

Až se přihlížející diví, jestli jsme se nespletli v čase a nebojíme se, že se vracíme pozdě :-) Razíme cíl. Je pět čtyřicet devět čtrnáct a rogaining je za námi!Rog2013-trasaNezbytný hash house, tentokrát se skvělou kuchyní!, sprcha, převléknout. Nebo tak nějak to bylo :-) A na průběžných výsledních (které s ohledem na čas vypadají poměrně konečně) zjišťuji, že jsme druzí… tak ten dobrý pocit nebyl nadarmo. Potřetí opravuju „vítěznou teorii“ – stačí uběhnout přes šedesát kilometrů, nezvorat úplně plánování a nezakufrovat víc než jen trošku, a bedna je jistá! (Jo, bylo to fak těsné – chybělo nám třicet bodů na vítěze a o dvacet jsme „předjeli“ třetí… když si vzpomenu na jasnou výhru o dvě stě bodů ze Smolova… holt dneska už není slabých soupeřů!)

Druhé místo je naše! :-)

Na stupních vítězů :-)

A jaký asi bude rogaining 2014? :-)

Nočník 2010 – odpočítávání začíná

Publikováno v rubrice Nočníky dne 18. 1. 2010, autor honzatko – Přidejte první komentář

Vážení a milí (ne)přátelé,

a je to tady! Nastal čas pro pátý ročník novodobé historie Nočníků.

Protože 29. únor mi letos v kalendáři chybí (a přilehlý víkend jsem byl pověřem babysittingem, a dvě děti na zádech nocí nepotáhnu), ale též s ohledem na sníh a hlavně magický vzorec

5 x 2 = 10

vyhlašuji pátý ročník na noc ze soboty šestého února ’10.

O co se jedná, víte všichni, nicméně pro pořádek – co je to nočník?

Akce je opět otevřená pro všechny pozvané a jejich známé, jakož i známé známých… třeba nás půjde třicet :)

Přihlášky podle možností posílejte do konference nebo alespoň per huba mně.

A jelikož se jedná o výroční nočník, nabízím letos mimořádnou příležitost podílet se na plánování akce osobně. Nuže, jakou trasu byste upřednostnili pro pátý ročík?

Všechny návrhy se „vejdou“ do honzátkových 30 kilometrů, tj nemělo by to být delší než loni. Doufám.

První trasa byla navržena se speciálním ohledem na sněžné počasí a měla by být převážně pohodová, až na stoupání od Davle Zahořanskou roklí prakticky mírná, od Průhonic ku Praze podél Botiče a tudíž teoreticky z kopce. :-) Odhad – 30 kilometrů, podle toho, kde se bude končit (Petrovice / Háje / Hostivař)

Druhá je kratší ale zajímavější co se týče terénu a prakticky celá lesypokrytá, přes Žebrácko/Točnický hřebínek a na konci kolem Nižborského oppida dolů, bratru do 25 kilometrů (skutečně!)

Trojka je v podstatě klasika, nahoru a dolů mytickým Posázavím, na Gryble je to moc hezké nejen když je sníh, Jílovému bychom se vyhnuli z jihu, až do Davle to má zase necelých 25 kilometrů…

Čtyřka slibuje převážně pohodový terén s o něco delší trasou (28 km), vyhlídku na Hrusice, krátký kopec kolem Ondřejovské hvězdárny, procházku zvlněnou Voděradskou bučinou, skopec k rybníku v Jevanech a stoupání k Říčanské silnici a na závěr pohodovým údolím Šenbery do Českého Brodu.

Pětka je klasika – Zdice, Koukolka, přes údolí ke Koněpruským jeskyním a pak dolů do Srbska a přes další minihřebínek do Loděnice, do 25 kilometrů, zato s velmi zajímavými výstupy (od Havlíčkova mlýnu k Aksamitové bráně, kolem Bubovických vodopádů,…)

A konečně šestka pro „silné nervy“, aneb To nejlepší z Brd: z Řevnic nahoru k jezírku, na Kytínskou louku, k Malé Svaté Hoře, zadem kolem JetPaců nebo po úbočí Pleše, Bratřínov, údolím Kocáby do Malé Lečice a konečně po Žluté nad Slapy a někudy dolů do Štěchovic, nebo z Bratřínova doleva a pak terénně zajímavější traverz mimo značky údolím Kocáby pod Masečínem a pak do Štěchovic po žluté. Tohle bude mít přes třicet a bude to stát za to.

Prostě, šestka je důstojný pokračovatel loňska, všechny ostatní trasy berou ohled na sníh, který nám snad vydrží … :-) S výjimkou šestky všechny trasy nabízejí možnost „krizového zkrácení“ (je na nich „rozumná“ doprava), ale to sem snad ani nepatří…

Takže vesele hlasujte!

Jakou trasu pro jubilejní 5. ročník?

Výsledky

Loading ... Loading ...

Nočník 2009 – krátké ohlédnutí

Publikováno v rubrice Nočníky dne 14. 1. 2010, autor honzatko – 1 komentář

Při rekonstrukci uplynulých akciček nelze začít jinak než loňským Nočníkem, čtvrtým v novodobé historii.

Po třech letech to konečně vypadalo trochu nadějně co se sněhu týče, bohužel nás doslova za pět minut dvanáct přepadla obleva, tak to alespoň klouzalo. Autorem trasy byl námi všemi oblíbený Vláďa, který se tentokrát zcela výjimečně rozhodl svou vlastní trasu i absolvovat.

Šlo se z Dubé přes krásně zbytkosněžně-ledové Kokořínsko a pak už netakkrásnězabahněné pláně do Mělníka, zájemci mohou mrknout na stručnou nebo podrobnější mapu (trasa z GPS vykreslená přes OpenStreetMap) a nebo si sosnout GPX. Celá trasa je taky k vidění a „prolétnutí“ v google mapě na EveryTrail.

Než se podaří naplnit tento zápisek autentickými vzpomínkami mé osoby, dovolím si P.T. čtenáře odkázat na vpravdě kultovní zápisek Míši, jakož i přínosnou a plodnou diskusi, která se pod ním rozvinula.

Snad vás to příjemně naladí a naplní očekáváními před letošním pátým ročníkem! :-)